Jedna fotografie každý den po dobu jednoho měsíce.
15/30
24. února, pondělí
Pozor schody dy dy dy dy
Pomalu. Krůček po krůčku. Přidržuji se masivního zábradlí, zatímco s obtížemi překonávám každý další schod, jenž pod nesmírnou tíhou mých kroků bolestivě a nahlas zakňučí. Jsem hnán neskutečnou touhou vpřed, zároveň mě však strach, hnisavý a bublající vzadu v hlavě, vší silou tahá za zátylek zpátky.
Soustředím se na jediný bod přede mnou. Na svou touhu. Ta se zhmotnila ve Valerii a můj pohled mi oplácí. Nevnímá zábradlí, nepotřebuje ho, a pro schody je téměř nehmotná. Stoupá po nich lehce, jako by ani nebyla. Pozvolna, nikam nespěchá. Zřím její úsměv. Patří mně!
Ze tmy se vynoří známá noční osvětlení a seřadí se podél schodiště. Ohřívají nám cestu teplým světlem z jeho stran. Naklánějí se, aby byla blíž. Mačkají se, aby viděla lépe. Nechybí ani jedno z nich, nezbylo ani jedno místo pro žádné další. Jsou tu všechna a upínají na nás své pohledy.
Blížíme se k sobě. Touha, stejně jako Valerie, se zvětšuje, čím méně schodů nás od sebe dělí. Zbavuji se otěží a kráčí se mi lépe. Pouštím se zábradlí. Strach se vzadu krčí a přestává existovat. Roste ve mně štěstí a zaplňuje celé mé tělo. Žene mé nohy a vybízí k běhu. Ne, teď už přímo nutí! Srdce se mi rozbuší.
Tak blízko! Jsme už tak blízko!
Zastavím se před ní. Ale ona přede mnou ne. Pokračuje dál.
Světla prasknou a schodiště se ponoří do tmy. Valerie v ní zmizí a já ani neslyším její kroky.
© Attila Zinčak
attila zinčak 